Coudy a jeho stručně popsaný život.

Po dlouhém přemlouvání od mojí sestry, jsem se odhodlal napsat o našem psíkovi, který zemřel před dvěma lety 19.2.2007 po dlouhé nemoci. Dlouho jsem přemýšlel, jak tenhle článek pojmout, tak doufám, že se vám bude líbit.

Říká se, že člověk si pomatuje jen to hezké a negativní věci vypustí nebo zahrabe někam do zadních částí mozku.

'První věc, která mne napadla, je orazítkování mojí levé ruky Coudyho čelistí ( později i pravé a pak zas levé ). Až při psaní jsem si uvědomil, že jsem jsem si to asi zasloužil. Koho by bavilo skákat pakur přes lavečky, tahat vozíky jak nějaký valach a nedostat za to nic víc, něž jen granule nebo zeleninu, kterou si dle mého názoru nedobrovolně oblibil :-). Ale k jídlu se dostanu později ...
 
Jednou z oblíbených činností, byly výlety s dědou na chatu. Žádné granule ani zelenina, jen kvalitní špekáčky, kostičky a škvarečky. Tyhle dobroty si dopřával a za cenu návštěv veterináře a následných klistýrů. Jeden mi dokonce nadělil na moje tuším devatenácté narozeniny. Komu se poštěstí strávit narozeniny na veterině a čekat na výplach střev :-) Coudymu to bylo stejně jedno a já mu to nevyčítal. Byl to protě domácí miláček a všechno prošlo :) ... prostě miláček se vším všudy.

Teď se vrátím do Coudyho prvních dnů, kdy měl být ještě u mámy. První setkání si vybavuji jako dnes. Sestra dojela na chatu, kde jsme trávili s mamkou léto a se slovy " toje COUDY, je můj a teď vám ho tu nechám". V téhle době to byla je hnědá kulička chlupů, která nemohla ani přelézt práh do chaty. Stále to spalo a při bouřce nejraději cucal něčí palec :-)

Zanedlouho se stal neodmyslitelnou součástí rodiny ( smečky). Postupem času se z něj stala ojedinělá osobnost, která dělala tohohle psa nezapomenutelným. Asi nejvíc mi utkvěl v paměti jeho výraz, kterým reagoval na povel "ke mě" nebo "zůstaň". Ten pohled byl jedinečný, vypadalo to asi takhle: "heh, k tobě?? To určitě, mám tady spoustu jiné práce, tak si pošmatlu, kam já potřebuju". Podobných zážitků bylo hodně, ale vypisovat je nebudu :-).

K vůli našemu miláčkovi, jsem i často chyběl na úvodních hodinách ve škole, když si postavil hlavu a vlezl si pod zaparkováné auto a nevylezl dřív, než všechno na podvozku pečlivě zkontroloval a i potom dělal cavyky.

Teď torcha zamyšlení .. koho vůbec měl  nejraději? Takže začnu z kraje, mamina byla každodenní plnič misky jídlem, takže v určitou denní dobu byla hodně oblíbená. Tatíkovi zase hodně často padalo (úmyslně či neůmysleně ) jídlo na zem, kde náš vysavač ihned zapracoval. Ivana byla spíše ta špatná, která zakazovala a kárala, já byl jen okrajový, pokud venku pršelo nebo byla zimam, byl jsem vyhnán na venčení :-)

V pozdějším věku byla u Coudyho diagnostikována cukrovka. Bohužel ve stádiu, kdy už se nedalo velice nic dělat. Nepomáhaly každodenní injekce inzulinu ani skoro každodenní návštěva veterináře. Ale i přes svoji nemoc a stáří mu nechyběla hravost a zvědavost. Bohužel si časem nemoc vybrala další daň v podobě slábnutí zraku. Zanedlouho po oslepnutí podleh nemoci, proti které jsme i přes velké usílí neuspěšně bojovali.....

Myslím, že nemohl mít lepší smečku, než jakou mu byla naše rodina a naopak jsme nemohli mít lepšího společníka do nepohody. Na začátku jsem psal, že člověk si většinou pamatuje jen to dobré, musím říct, že to není úplně pravda, pokud vám někdo ovlivní život a v mém případě mládí tak moc, nerozlišujete co je dobré a co špatné. Jeto prostě jeden velký zážitek !!!!!

Martin Kysa